Epilepsie v českém chovu WCC

V našem chovu WCC se objevila epilepsie, a to, bohužel, s největší pravděpodobností její dědičná forma. Postižen je vrh „B“ od Modrého Johánka, narozený 23.5.2010 (Born to be Happy in Czech Republic Gaucho a Bob Llwyd Lucky Veles).  Informace mám v současné době o 3 sourozencích z pěti narozených. Dvě fenky mají epilepsii, pes je bez záchvatů. Jako panička jedné z postižených fen cítím povinnost seznámit alespoň stručně ostatní chovatele a majitele s touto chorobou.

Co je to epilepsie?

Je to závažné, v mnoha případech smrtelné, nelečitelné neurologické onemocnění, které se navenek projevuje záchvaty.

 

 Co je to epileptický záchvat?

 Epileptický záchvat je důsledkem abnormálních výbojů nervových buněk v mozku. Tvorba a vedení elektrických výbojů je klíčovou vlastností normálních nervových buněk. „Epileptické“ buňky jsou však zvýšeně dráždivé a mohou vytvářet výboje nekontrolovaně. Dostatečně velká skupina těchto buněk dokáže udělat takový výboj, který se dále řetězově šíří a vyvolává záchvat.

Jaké jsou důvody vzniku záchvatu?

Tato zvýšená dráždivost může mít řadu příčin. Může být vrozená, kdy je již v genech zakódována náchylnost k vytváření výbojů a jejich šíření. Nervové buňky také mohou být drážděny cizorodou tkání v jejich okolí, např. nádorem, krví při úrazu, jizvou po starším úrazu, zánětem mozku či porodní komplikací. Výboj může také vytvořit buňka, která není  nedostatečně vyživovaná krví,  nemá dostatek cukru, či je jinak  drážděna  např. metabolickými zplodinami,  drogou, alkoholem...

Jak vypadá záchvat?

Záchvaty, ať už jsou vyvolány čímkoliv, mohou vykazovat neuvěřitelnou šíři a rozmanitost vnějších projevů. Mohou se projevovat jako pouhé záchvěvy či třasy jednotlivých svalových partií (víčka, pysky, uši) nebo končetin, a to za plného vědomí, postupně může dojít k jeho  zastření a následné ztrátě. Další možností jsou stavy náhlé ztráty vědomí a bezvládný pád psa, jež mohou pokračovat zvýšeným svalovým napětím krku (často zaklonění) nebo končetin (tonická křeč). Velmi klasickým typem záchvatu je tzv. Grand-mal typ, s úplnou ztrátou vědomí, upadnutím na zem, zvýšeným napětím svaloviny krku a končetin a následnými plovacími pohyby končetin (klonická křeč) a pohyby žvýkacími. Nezřídka dochází k výraznému slinění, pomočení a samovolnému kálení. Jednotlivé typy záchvatů se mohou různě kombinovat nebo plynule přecházet jeden v druhý. Před samotnými záchvaty můžeme někdy pozorovat určitý neklid a nejistotu a změnu chování zvířete (prodromální stádium a aura). Samotný záchvat, jak byl výše popsán, může trvat od několika vteřin až po několik minut. V případě kumulace mnoha záchvatů následně po sobě hovoříme o tzv. klastrech; v momentě kdy na sebe záchvaty navazují plynule, bez zjevných pauz, hovoříme o tzv. status epileptikus.

 

Kdy se záchvaty nejčastěji objeví poprvé?

Většinou se první příznaky onemocnění objevují mezi 2. a 4. rokem života. Čím později, tím je větší pravděpodobnost, že se může jednat o nádorové onemocnění mozku.

Jaké typy epilepsie rozlišujeme?

  • Primární epilepsie – příčinou je onemocnění mozkové tkáně (nádory, infekce, vrozené vývojové vady, úrazy či přímé poškození mozku)
  • Sekundární epilepsie – důsledek jiného onemocnění (nedostatečná funkce ledvin, jater, srdce, oběhového systému, slinivky břišní, štítné žlázy, nadledvinek nebo následek otravy).
  • Idiopatická epilepsie (nebo jen epilepsie) – funkční onemocnění mozku bez zjištěné příčiny.

 Z chovatelského pohledu je účelnější rozdělit toto onemocnění na „získané“ ( sem vpodstatě patří primární a některé sekundární epilepsie)  a „geneticky podmíněné“.

 

Jak se přenáší geneticky podmíněná epilepsie?

Jedná se o dědičné zatížení.

U některých metabolických dědičných chorob se v těle kumulují jedovaté látky, které pak v mozku ovlivňují citlivé nervové buňky, které reagují abnormálním přenosem elektrických impulsů a tak vyvolávají záchvaty (sekundární epilepsie).

Poslední nejzávažnější skupinou je epilepsie přímo zděděná. Díky práci dr. Horáka z poloviny 20. století a jeho „modelovému  epileptickému“ psu – dnes je jeho pokračovatelem český strakáč – toho o průběhu a genetice epilepsie víme poměrně dost.

Byť je míra projevu a závažnost onemocnění (exprese) dána více geny (tzv. multifaktoriální  dědičnost), stále platí, že se onemocnění dědí od obou rodičů. Představíme-li si klasickou mendelistickou dědičnost (platilo u laboratorních psů) pak platí:

-        zdravý pes nemá vlohy pro epilepsii (vyjádřeno písmeny např. NN)

-        klinicky zdravý pes = bez záchvatů, ale přenašeč má jednu vlohu „zdravou“ a jednu„nemocnou“ (Nn)

-        nemocný pes má obě vlohy nemocné (nn)

 

Rodičovský pár,  kdy jeden je přenašeč (Nn) a druhý zdravý (NN) má pak potomky zdravé a přenašeče:             

 

rodiče

N

N

N

NN

NN

n

Nn

Nn

 

Rodičovský pár,  kdy jeden je přenašeč (Nn) a druhý také přenašeč (Nn), má pak potomky zdravé,  přenašeče a nemocné:

 

rodiče

N

n

N

NN

Nn

n

Nn

nn

 

Rodičovský pár, kdy jsou oba nemocní, má všechny potomky nemocné  

 

rodiče

n

n

n

nn

nn

n

nn

nn

 

V jaké míře se onemocnění klinicky projeví je pak ovliněno dalšími zapojenými geny, které právě určují míru citlivosti nervových buněk.

 

Jak je možné onemocnění diagnostikovat?

Je velmi složité přesně určit příčinu záchvatových stavů. Jako základní vyšetření se provádí biochemický rozbor krve, zjištění hladiny cukru, koncentrace iontů a měla by se vyšetřit také funkce  štítné žlázy. Následuje podrobné neurologické vyšetření. Vrcholem současné diagnostiky je magnetická rezonance, která hledá tvarové abnormality a nádory v hlavě, a odběr mozkomíšního moku, jehož cílem je  vyloučení infekce centrálního nervového systému. Samozřejmostí je i sběr rodinných anamnestických dat. Zde bývají údaje velmi kusé, protože ne všichni majitelé postižených zvířat informují chovatele, činovníky klubu a páníčky sourozenců nemocného psa. V některých případech  (chov v kotci či na zahradě) nemusí  majitel ani vědět, že jeho pes trpí záchvaty.  Ty totiž většinou přicházejí v noci nebo během spánku. Jen  ojediněle postihne záchvat zvíře při aktivitě (cvičení, výstava), což je z hlediska prevence šíření této choroby velkým problémem. Za určitých okolností tak může pes, než si toho někdo všimne, trpět epileptickými záchvaty dlouhou dobu, během které se může i množit. Výjimkou je u některých typů epilepsie záchvat, který se pravidelně objeví při skákání do vody.

Jak se epilepsie léčí?

Po vyloučení faktorů, jejichž úprava je možná (normalizace vnitřního prostředí, odléčení infekcí, popř. operace nádoru), se přistupuje  k „léčbě“. Epilepsii není možné vyléčit, snahou je maximálně snížit četnost záchvatů. Za úspěšnou léčbu se považuje 4 – 6 záchvatů ročně.  Podávají se fenobarbituráty v dávkování přesně po 12 hodinách. Vynechání dávky nebo větší  časová odchylka od určené doby podání mohou vést k nástupu silných záchvatů. V některých případech je doporučována i kastrace.

Je potřeba si uvědomit, že při každém záchvatu dochází k destrukci tisíců/milionů nervových buněk . Opakované záchvaty tedy zvyšují pravděpodobnost dalších neurologických problémů a následné zhoršení kvality života psa. Některá zvířata mohou uhynout během záchvatu na zástavu srdce. Uvádí se i přehřátí psa při déle trvajícím záchvatu s následným orgánovým selháním.

U mnoha zvířat se i přes veškerou péči počet záchvatů nepodaří snížit a euthanasie z důvodu nezvladatelné epilepsie je častá.

Nakolik je epilepsie u psů rozšířená?

V populaci se epilepsie objevuje u 3 -5% psů. Jsou však plemena, kde odsouzeníhodnou chovatelskou strategií stoupá počet postižených zvířat až na více než 20%.

Existuje prevence?

Protože neexistuje žádné vyšetření, které by odhalilo nemocná zvířata nebo přenašeče (např. genetické vyšetření z krve) před zařazením do chovu, je jediným preventivním opatřením proti šíření dědičné epilepsie  striktní vyřazení zvířat se záchvaty z chovu. Stejně tak by měli být z chovu vyřazeni i další blízcí příbuzní (i přes pravděpodobnost, že část z nich je geneticky zdravá). Do této skupiny určitě spadají  rodiče a sourozenci. Tam, kde je podezření, že by se epilepsie mohla objevit a přesto trvá majitel z jiných, pádných důvodů na uchovnění zvířete, je důležité sestavovat chovné páry tak, aby vždy jeden z rodičů byl tak starý, že se už může říci, že epilepsií netrpí. V potomstvu by pak byli v nejhorším případě pouze přenašeči.

Závěr:

Epilepsie je těžké onemocnění, které hendikepuje jak postiženého psa, tak i jeho páníčka. Je vyčerpávající psychicky, organizačně a v nemalé míře i finančně. Proto nic, žádné výstavní úspěchy nebo sportovní výkonnost, neomlouvá zařazení nemocného zvířete do chovu. Objevení se epilepsie v chovu je neštěstí, ne ostuda, a proto je třeba s touto nemocí bojovat. Není přece cílem mít krásné a výkonné psy, kteří se po nocích svíjejí v křečích, mlátí sebou o zem, potácejí se v postzáchvatových stavech po místnosti a fyzicky i psychicky trpí.

 

Prameny: MVDr. Šrenk, neurolog, klinika Jaggy, opakované konzultace a články k tématu, učební texty humánní a veterinární medicíny (neurologie a patologie)

Autorkou článku je RNDr. Lucie Zetová

zetova.lucie@gmail.com

uživatelský obsah - vždy jako první článek!!!

---odkaz na všechny novinky---

---obrázky v záhlaví---

Aktuality