Historie - jak to vše bylo
Chovatelé a majitelé welsh corgi se zpočátku sdružovali společně s chovateli a majiteli kolií a šeltií v Klubu chovatelů kolií, šeltií a velškorgi. Historie tohoto klubu spadá do roku 1959, kdy pod tehdejším ČsChDZ
(Český svaz chovatelů drobného zvířectva) vznikl po mnoha peripetiích Klub chovatelů skotských ovčáků - kolií. Šeltie se přidaly po r. 1960 a konečně welsh corgi se připojili v r. 1979. V roce 1991 vznikl z moravské části chovatelů Moravský klub chovatelů kolií, šeltií a velškorgi, ale již 1.3.1991 založili chovatelé corgi samostatný celorepublikový klub s dlouhým názvem - Klub chovatelů a přátel welsh corgi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Připojením australských kelpií v roce 1999 se pak název klubu změnil na Welsh corgi a kelpie klub CZ.
Pro zajímavost, I. Speciální výstava velškorgi se konala 12. 10. 1980 v Brně.
Historie
Složité začátky
Prvním, kdo se u nás do corgi zamiloval, byl pan PhDr. Vladimír Mojžíš, dlouholetý bývalý prezident Klubu (a společně s dcerou Hanou Fojtíkovou také majitel chovatelské stanice Moravia Mefistofeles). Na začátku padesátých let se v literatuře dočetl o vzácném plemeni s kuriózním vzhledem nazvaném Welsh Corgi Pembroke. Zaujala ho zejména jeho nesnadná zařaditelnost do systému psích ras a to povzbudilo jeho zvědavost. Corgi tehdy v Evropě a Anglii nebylo více než 6000 kusů a v zemích bývalého východního bloku dokonce nebyl vůbec žádný. Rovněž odborného tisku bylo poskrovnu, navíc pro českého nadšence byl nedostupný stejně jako kontakty na zahraniční chovatele. Nastala šedesátá léta. Přes určitou volnost stále fungovala železná opona, takže na západ se dalo cestovat pouze se zvláštním povolením. Získat devizy bylo mnohdy husarským kouskem, který často končil tím, že psi byli spláceni i v šesti měnách současně.
Dnes se to může zdát neskutečné, ale prvopočátky chovu welsh corgi více než chovatelské záměry ovlivnila politická situace, která se nakonec paradoxně stala rozhodujícím impulsem k získání prvních dvou fen. V roce 1968 kontaktoval V. Mojžíš písemně německou chovatelku welsh corgi paní Jutu Erissman (chovatelská stanice Ynghariad-i-). Ta, šokovaná srpnovými událostmi, odepsala, že žádné hranice nemohou být překážkou pro člověka, který tolik touží mít corgiho a přislíbila poslat fenečku. Pan Mojžíš byl tehdy politicky nežádoucí osobou a nepřicházelo v úvahu, aby za dané situace jel pro fenku osobně. Nesměl ani vstoupit do tzv. pohraničního pásma. Když se v roce 1969 vytoužená fenka narodila a byla dost velká na cestu do Československa, měli ji přivézt známí paní Erissman až do Chebu, kde už netrpělivě čekal její budoucí páníček. Jaké bylo jeho zklamání, když kurýři přijeli s prázdnou! Malá Ynghariad-i-Olma, jak se fenka jmenovala, se při celní kontrole na hranicích prý vysmekla a utekla. Nalézt se ji už nepodařilo. Kdoví, možná se jí v pohraničí ujali hodní lidé, kteří ji považovali za zatoulaného voříška, možná doplatila na svůj liščí vzhled. Nelze vyloučit ani to, že olmu její přepravci prodali v Německu. Tato záležitost nebyla nikdy objasněna. Jisté je, že roli pramáti českého chovu přenechala své přibuzné Ynghariad-i-Weichsel. Ani její příchod k nám však nebyl bez komplikací. Weichsel na rozdíl od Olmy cestovala vlakem v bedýnce. Jako naschvál měl první vlak zpoždění a spoj ve Frankfurtu ujel, což znamenalo další den cesty navíc. Duchaplná paní chovatelka na bedýnku naštěstí připsala "jsem štěňátko a cestuji do Československa, kdyby se cokoliv stalo, dejte mi prosím napít a najíst...". A když si po třídenním martýriu pan Mojžíš konečně mohl malou třesoucí se Weichsel na nádraží pochovat, všiml si na bedničce rukou psaných vzkazů od německých i našich celníků: od kdy do kdy se fenečka venčila a kdy dostala napít a najíst.
Jasně se ukázalo, že pejskařská solidarita funguje i přes rozdílnost politických systémů. Díky ní Weichsel, které na památku její ztracené předchůdkyně dali domácí jméno Olma, přežila cestu bez úhony a chov Welsh Corgi Pembroke u nás mohl konečně začít. Weichsel měla zbarvení black and tan, tedy černé s rezavým pálením, jaké běžně vídáme například u německých ovčáků. Zhruba do roku 1978 se převážná většina štěňat rodila v tomto zbarvení, poté, s přílivem nové krve, se rozšířila spíše červená a sobolí barva. Black and tan se z našich chovů vytrácí (dnes u nás žádný jedinec s tímto zbarvením není), převažují barvy červená a sobolí, obě s bílými znaky, a v malé míře tricolorní typ.
Chov se rozbíhá
Když se roznasle zpráva, že za železnou oponou je první corgi, zkontaktovaly Dr. Mojžíše dvě přední evropské chovatelky, a to paní Edith Soltesz z Rakouska (chovatelská stanice Colwyn) a paní Mia Passmans z Holandska (chovatelská stanice Sheerin), které začaly náš chov podporovat. Nic nebylo jednoduché. Paní Soltesz (známá z našich výstav jako mezinárodní rozhodčí exteriéru psů) byla dokonce jednou, když se vracela zpět do své vlasti, zadržena na hranicích a vyslýchána. Podezření vyplynulo pravděpodobně ze skutečnosti, že byla dlouhou dobu naším jediným chovatelským spojením se západem, brávala naše psy na výstavy nebo na krytí do zahraničí, a proto byla považována za kurýra informací. Auto jí téměř rozšroubovali, jak se snažili najít něco kompromitujícího. Dokonce výstavní katalog s vepsaným umístěním jednotlivých psů považovali za zašifrované zprávy, a proto ho zabavili. Čert ví, co z těch všech CACů a CACIBů rozluštili, ale paní Edith zakázali na dva roky vstup do Československa. Paní Soltesz se zasloužila o první krytí Weichsel holandským psem Merry Souvereign Miijoho v majetku paní Sarbo z Vídně.
Z tohoto spojení se 11. září 1974 narodili v chovatelské stanici Moravie Mefistofeles první čeští wlsh corgi - vrh "Z". Radost ze čtyř psíků a dvou feneček zkalil velice obtížný porod. Jedno štěně se rodilo s otevřeným bříškem a blokovalo porodní cesty. Naštěstí se mrtvý plod podařilo vyprostit i bez zásahu veterináře. Noví majitelé šesti ušatých dárečků byli vybíráni z řad přátel a známých Dr. Mojžíše, který nechtěl, aby se vzácná štěňata stala výnosným obchodním artiklem. Svému záměru proto přizpůsobil cenu. První z nich prodával od 800 do 1000 Kčs (pro srovnání: cena štěněte v Evropě se tehdy pohybovala okolo jednoho tisíce marek a v Anglii byla ještě vyšší). Naštěstí se postupem času našlo dost lidí, kteří propadli kouzlu plemene welsh corgi, začali se věnovat jejich chovu a přispěli k importům nových zvířat do tehdějšího Československa. Jedněmi z nich byli i manželé Jan a Božena Královi. Pan Král pracoval jako mezinárodní montér, a tak po dohodě s Dr. Mojžíšem dovezl z jedné ze svých zahraničních cest, a sice z Holandska, za ušetřené diety prvního krycího psa Vaarwel Sheerin. Ten ještě v témže roce nakryl Weichsel. Wwichsel porodila 9. prosince 1975 sedm štěňat, vrh "Y" Moravia Mefistofeles. Porod byl znovu s komplikacemi a Weichsel na jeho následky zemřela. Naštěstí se novorozenci ještě stačili napít od umírající matky mleziva. Několik krušných dní byla štěňátka odchovávána uměla, což znamenalo krmení každé dvě hodiny a masírování bříšek na podporu vylučovacích reflexů. Čtvrtý den se naštěstí podařilo sehnat foxteriérku, která s minimem mléka, zato s velkou mateřskou péčí vrh odchovala. Bohužel postupem času začalo být zřejmé, že těžkými porody se specifickými kompolikacemi, tedy plody s otevřenými bříšky a dalšími podobnými defekty, které blokovaly porodní cesty a znemožňovaly normální porod, jsou postiženy také dcery Weichsel.
Znamenalo to pokud možno vyřadit přenašečky z chovu, což s sebou přineslo odpor některých chovatelů. Jejich vrhy po zatížených fenách byly totiž velmi úspěšné po exteriérové stránce a porody císařským řezem jim nevadily. Korekce takové vady v chovu je z pohledu chovatelů velmi velmi bolestivá a značně nepopulární. Striktnost dodržování správných chovatelských opatření je možno docenit teprve u následujících generací. Současní welsch corgi jsou jasným důkazem, že se přísná selekce vyplatila, neboť náš chov dnes není zatížen žádnou dědičnou chorobou nebo zdraví škodlivou vadou. Na počátku 80. let bylo třeba vyvinout další úsilí k získání nové krve ze zahraničí. V roce 1982 oživila chov mimo jiné i Roja. Fenečka, která tentokrát přiletěla letadlem, se oficiálně jmenovala Roja Sheerin a vrchovatě splnila naděje, které do ní byly vkládané. Ani její příchod do republiky však nebyl bez zádrhelů. Sice se dostala bezpečně až k rukám nového majitele, bylo však ještě nezbytné zaplatit clo. Pečlivá paní chovatelka, aby uchránila malou Roju jakýchkoli nepřijemností na cestě, uvedla záměrně mnohonásobně vyšší cenu živé zásilky, než jakou ve skutečnosti měla. Neuvědomila si, že z horentní sumy bude muset zaplatit odpovídající clo - také horentní. Podobná situace nebyla při importech psů ničím neobvyklým. Jenže tentokrát nebylo nic ponecháno náhodě. Veterinář, kterého si tehdy musel chovatel sám na letiště přivést, aby zvířátko prohlédl, byl s Dr. Mojžíšem domluvený. Poté, co vyndali Roju z přepravky, se odehrála scéna jak z absurního divadla. Veterinář se vyděsil: "Jakto, že nemá ocas?! Takového psa přece nemůžeme převzít! Budeme ho reklamovat! Pošlete ho zpátky!" Celník i asistující letuška od KLM byli natolik zděšeni představou komplikací, spojených s vrácením štěněte, že Dr. Mojžíše přemluvili, aby si roztomilé štěňátko i přes "zásadní vadu" nechal za minimální celní poplatek 99 Kčs. Spokojeni byli nakonec všichni, ale Roja nejvíc. Vyrostla z ní krásná a sebevědomá fena. Exteriérově byla skvělá a v našem chovu zlepšila zejména mechaniku pohybu. I porody byly bezproblémové a ona i její potomci se v našem chovu velice dobře zapsali. Měla však jednu nevhodnou zálibu - pytlačení. Učila to i svoje děti a jednoho dne se jí nebezpečný koníček stal osudným. Zastřelil ji myslivec, který si ji spletl s liškou.
V horečnaté snaze o krevní oživení chovu může dojít i k přehmatům. K jednomu takovému, i když dnes již promlčenému, došlo v roce 1979. Majitelka feny Ypsilone Moravia Mefistofeles se náhodou na zahraničním zájezdu seznámila s milou německou chovatelkou welsh corgi. Slovo dalo slovo a Ypsilone brzy cestovala (díky možnostem její paničky) za ženichem, psem Corgwncarham Canto, až do Hamburku. Na nádraží na ně čekala limuzína, což českou majitelku psí nevěsty příjemně překvapilo. Další překvapení ji čekalo v domě hostitelky. Na schodech ji totiž míjely dívky oblečené pouze do průsvitných košilek. Milá německá chovatelka totiž vedla nejluxusnější erotický podnik ve jmenovaném městě, v němž se odehrálo i samotné krytí (třebaže jen v kanceláři pohostinné madam). Z úspěšného spojení se ovšem narodile sedm zdravých červených štěňat. Dodnes se běžně setkáváme s tím, že laická veřejnost považuje corgi za křížence, přestože v posledních letech, především díky existenci našeho Klubu, se o tomto plemeni pravidelně objevují zprávy v tisku. Na počátku 70. let je téměř nikdo v tuzemsku neznal. Na výstavách budili corgi značný ohlas zejména svým nezaměnitelným vzhledem. Bylo to i tím, že tehdy se v Československu chovalo mnohem méně psích ras, které se pak na výstavách prezentovaly v hojných počtech. Každé nové plemeno bylo vítaným oživením.
Čeští corgi byli prvními představiteli svého plemene ve střední a východní Evropě, a proto se jejich propagace neomezovala pouze na domácí území. Jezdilo se vystavovat i ven, především do tzv. spřátelených zemí. Jednou Zeta Moravia Mefistofeles, přihlášená na výstavu do NDR, začala podle zákona schválnosti hárat. Její majitel pan Karas se tím ovšem nenechal jen tak odradit a zakoupil speciální humánní sprej s lehce mrazicími účinky, který měl ochránit fenku před nájezdy chtivých psích krasavců. Vzhledem k tomu, že se postřik musel několikrát v průběhu dne opakovat, ponechal si nádobku se sprejen v kapse u kalhot, aby byla kdykoliv po ruce. Obsah nádobky se zahřál, celý vytekl a patřičně mu zmrazil nejbližší tělesné partie. Toho dne Zeta sice hrdě reprezentovala welsh corgi, ale proti neblahým účinkům hárání byl mnohem lépe, i když nedobrovolně, chráněn její páníček, který pro prezentaci plemene dokonce i trpěl.
Všestranné plemeno
Většina chovatelů si nepořizuje welsh corgi pro jejich kuriózní vzhled, ale zejména pro jejich kouzelné povahové vlastnosti a schopnosti. K nim patří zejména inteligence, ochota k jekékoliv aktivitě a učenlivost. Jejich dodnes nedoceněnou všestrannost prokázal i pan František Šmerek (chov. stanice Ze Šmerkova dvora). Byl dlouholetým profesionálním psovodem a když se musel přestěhovat z domku do paneláku, zrušil svůj chov německých ovčáků. Ti se do paneláku nevešli. Začas se věnovat malému corgimu, do jehož výchovy vložil veškeré své dlouholeté zkušenosti. Yucon Moravia Mefistofeles dostal kompletní výcvik služebního psa a poté ho pan Šmerek směle přihlási na Stříbrný ostravský pohár - přebory služebních plemen psů s účastí nejlepších profesionálů. V den "D" bylo vlhko a malý soutěžící se na místo konání pěkně nesl v tašce od vysavače, za což sklidil posměch od majitelů německých ovčáků a podobných služebních plemen. Posměváčkům však brzy ztuhly rysy, když psovod s corgim vyhrál stopu bez ztráty jediného bodu. A krve by se v nich nedořezal, když stejný tým s minimální ztrátou vyhrál i v poslušnosti. Už se nedivili, když se hbitý corgi při obraně zakousl do rukávu figuranta tak vehementně, že se nepustil, ani když byl použit proutek (i přes údery musí pes zůstat zakousnutý). Figurant se do malého "liščího" tělíčka, které mu viselo na rukávu a vztekle sebou házelo, nemohl prutem ani trefit, natož pořádně švihnout. Vítěz celých přeborů byl prostě jasný - a představy o nejvhodnějších plemenech pro služební účely víc než narušeny.
Proslavil se i Yuconův bratr Yorick Moravia Mefistofeles. Se svým páníčkem, profesorem Antonínem Steinerem, známým českých turistou, získali několik čestných odznaků 100 jarních kilometrů. Yorick byl mezi turisty velmi známý a oblíbený. Tato nezapomenutelná historka by mohla vhodně ukončit vzpomínky na "starověk" chovu našich báječných čtyřnohých přátel. Středověk byl ve znamení mravenčí chovatelské práce. Do konce 80. let bylo do plemenné knihy zapsáno již 260 jedinců. Novověk začal založením samostatného klubu pro chovatlele welsh corgi v České republice, do té doby patřili corgi pod Klub chovatelů kolií, šeltií a welsh corgi. Klub chovatelů a přátel welsh corgi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vznikl 1. března 1991.
Podle vyprávění PhDr. Vladimíra Mojžíše zaznamenala Denisa Smutná